ŽIJ A NECH ŽÍT aneb o falešné soudržnosti...

29.04.2018 18:54

Milovaní přátelé,

extatická atmosféra jara vrcholí - neopakovatelná, jedinečná…energie opakující se každým rokem a přesto stále nová...

A jak jinak, než naše schopnost vědomého prožívání i zde hraje roli největší… zda jsme schopni ji plně pozorovat, vnímat, naciťovat a uvědomovat si ji.

V jednu chvíli, když jsem snad už po sté, při pohledu na okolní krásu prožila pocit nepředstavitelného štěstí a vděčnosti jsem si uvědomila, že bez vědomého vnímání a pozorování nám doslova pod rukama utíká to nejcennější, co nás v životě všechny potkává. Ať už jsou to dary a krásy přírody, šance žít, vědomé přijetí bolestných i radostných zkušeností, lidská blízkost, život jaký je…

Přátelé, avšak i v tomto tolika krásami omamném období nás nemíjí příležitost k práci na sobě a ke svému léčení…možná více, než kdy jindy…Dynamická energie jara nás vyzývá... Tolikrát skloňované čištění, detoxikace organismu, kterých není bez očisty vnitřní…té na úrovni naší duše. Možnost si sáhnout do těch nejnižších pater našeho vnitřního, podvědomého a nevědomého života a odtud vytáhnout vše, co již více nechceme sebou vláčet.

A tak to máme každý trochu jinak a mnohdy velmi podobně…

Co mně přišlo na mysl v rámci očisty?

Téma LIDSKÉ SOUDRŽNOSTI – soudržnost za každou cenu, jež nevychází z vyšší Vůle, ale z lidského ega…

Možná se divíte...cože, popracovat na tak vznešené vlastnosti jakou je soudržnost? Vždyť stále dokola je opakována nutnost se naučit žít v zájmu Celku, společných potřeb, v sounáležitosti - v soudržnosti.

Představte si společenství, ve kterém se lidé setkávají  –  rodina, kolegové na pracovišti, partneři, kruh přátel, obyvatelé domu…a vybavte si, jak přirozené je, že každý z členů skupiny je zpravidla úplně jiný anebo tak trochu jiný…

A představte si, kolik vstřícnosti, úcty, respektu a ochoty naslouchat je zapotřebí, aby se lidé spolu domluvili. Někteří z vás si možná říkají…to mě se netýká. Nestarám se o věci druhých, hledím si sebe a víc mě nezajímá. I takoví lidé se najdou okolo nás. O nich se ale dnes nebavíme, byť i jim dříve nebo později dojde, že na jakémkoliv poli je třeba se domluvit, spolupracovat a propojit se v zájmu společném.

Mluvím zde o různorodosti každého z nás, což často přináší do našich vztahů určitou disharmonii, napětí, chaos a rozčarování…a leckterý z nás má takovou potřebu něco udělat pro stmelení, propojení lidí! 

Možná znáte typ lidí anebo jimi dokonce jste, že podobné věci se vás nedotknou, prostě to tak je…vždyť každý jsme nějaký, a tak si žijete svůj život s lhostejností ke druhým anebo vědomě - nejlépe, jak dovedete. A co ti druzí? O těch chci dnes mluvit, neboť i já jsem svého času byla obětí mé přehnané snahy stmelovat každou skupinu, ve které jsem se zrovna nacházela a usilovala jsem o její společné blaho, o blaho každého jednotlivce, o SOULAD ZA KAŽDOU CENU, I ZA CENU VLASTNÍHO SEBEPOPŘENÍ...co asi může být za takovým souladem? Jaké asi motivy vedou člověka k takovému konání? A tak se za čas ukázalo, že podobné snahy jsou více deformující nežli tvořivé. Nevědomě jsem zasahovala do lekcí druhých a tím je připravovala o jejich prožití a o nejcennější zkušenosti a uvědomění, které dostali darem pro svůj další progres, stejně jako já, která byla u toho!

Přátelé, ona mnou zmíněná touha po soudržnosti se tak stala veskrze kontraproduktivní díky přecházení situací a jejich zametání pod koberec, díky mé neschopnosti se k nim upřímně a soucitně vyjádřit a co více, tak jako každé takové "nevědomé konání dobra" se obrátilo proti mně, neboť nevycházelo z čistých pohnutek...Za mojí snahou o soudržnost byly ve skutečnosti strach o sebe, obavy o nenaplnění mých vlastních představ o tom, co je dobré a nejrůznější druhy očekávání... Díky Bohu, že jsem byla zastavena…sama sebou, lépe řečeno mým fyzickým tělem, a to ve formě nepříjemných pocitů v oblasti kloubů. A tak začalo mé pátrání po příčině... Věk už nějaký čas nevnímám…moje narození, které mám vepsáno do rodného listu sice registruji, avšak nějaké závěry o prospívání mého těla z toho nevyvozuji. Pečuji o své tělo, nejlépe jak dovedu, pravidelně cvičím, mnohem více chodím pěšky, miluji toulky přírodou a cyklistiku. A tak věřím, že mojí radostí z pohybu prospívám celému svému tělu. Ale jak je vidět, není to zdaleka všechno, co naše tělesná schrána potřebuje. Jak se ukazuje, stejně tak je zapotřebí si udělat pořádek ve svém mentálním světě, ve vztahu k sobě a samozřejmě ke druhým!!! Moje pátrání trvalo přiměřeně dlouho, a tak dnes s vděčností potvrzuji a sdílím výrok z karet paní Zdenky Blechové s názvem – KARTY ZDRAVÍ ANEB CO TI ŘÍKÁ TVÉ TĚLO…

Cituji…

KLOUBY SLOUŽÍ K SOUDRŽNOSTI. ROZPADAJÍ SE TI VZTAHY A TY SE JE SNAŽÍŠ ZA KAŽDOU CENU UDRŽET? PŘESTAŇ JE DRŽET NÁSILÍM. DEJ MOŽNOST REGENERACI VZTAHU. JE MOŽNÉ SE ODDÁLIT, ABYCHOM SE ČASEM MOHLI UZDRAVENI K SOBĚ VRÁTIT. DEJ KAŽDÉMU SVOBODNOU VOLBU I SOBĚ. NĚKTERÉ VZTAHY JE V ŽIVOTĚ ZAPOTŘEBÍ OPUSTIT, NEBOŤ SE Z NICH UŽ NEMÁME CO NAUČIT A ZASE NĚKTERÉ DALŠÍ VZTAHY MOHOU PŘIJÍT, ABY NÁS MOHLY NAUČIT NĚCO JINÉHO. JE ZAPOTŘEBÍ BÝT KREATIVNÍ A NE CHOULOSTIVÍ. ČÍM VÍCE SI CHRÁNÍME SVÉ KLOUBY, TÍM VÍCE SE POTÝKÁME SE SVÝM ZRANĚNÍM. POKUD NEVĚNUJEME POZORNOST TOMU, CO BUDE, ALE ZNÁME SVOJE MOŽNOSTI, VŠE SE MŮŽE VYVÍJET V NÁŠ PROSPĚCH. NAUČME SE POUŠTĚT! KLOUBY UCHOVÁVEJME V TEPLE. V ŽIVOTĚ TO ZNAMENÁ, VZTAHY UCHOVÁVEJME V LÁSCE A NE V PROSPĚŠNOSTI A NENÁVISTI. DEJTE JIM PRUŽNOST, BUĎTE PRUŽNÍ VE SVÉM ŽIVOTĚ.

A tak jsem, přátelé, byla postavena před nutnost si uvědomit kvalitu mých vztahů ve všech oblastech a především můj přístup k nim – v partnerství, vůči našim dospělým „dětem“ a jejich rodinám, v rámci pracovních vztahů, v příbuzenstvu... A uvědomit si svoji přehnanou horlivost scelovat za jakoukoliv cenu…uvědomit si, že vše, co má existovat v Harmonii, v Lásce a v Pravdě potřebuje dýchat…a vyvíjet se PRAVDIVĚ, vlastním tempem, vlastním směrem a zkušenostmi těch, kteří jsou u toho a není třeba cokoliv horlivě a nepravdivě lepit a držet a spojovat a pracovat na „cizích dvorcích“, byť s úmyslem rádoby ušlechtilé lidské soudržnosti. Je dost k uklízení na „vlastních dvorcích“…To, co má schopnost žít, nechť žije a to, co se má rozpadnout… na čas nebo napořád, nechť se rozpadne…A v tom je ona pružnost, nenucenost, kterou vyžaduje náš přístup k životu i naše milované tělo. I v tom se odráží náš respekt k vůli Nejvyšší…

A co říci závěrem?

ŽIJME A NECHME ŽÍT!!!

A důvěřujme Sobě i Druhým, že v Pravý čas se vše naplní k Dobrému:-)))

V Lásce a Svobodě – s Vděčností Věra.

 

Obr. www.google.cz