ŽENSKÝ PRINCIP***

13.06.2018 07:51

ANDRÉ VAN LYSEBETH - ŽENSKÝ PRINCIP...

Slova André Van Lysebetha z knihy Tantra se mnou velmi zarezonovala, dovolte mi podělit se o ně s vámi:
 
Neexistuje horší nepřítel člověka, nepřítel života, rozjímání, štěstí a moudrosti než monstrum nazývané moderní civilizace. Když příbytek lidstva je už v jednom ohni, myjí si vědci ruce a chtěli by alespoň zachránit vlastní kůži. Bylo by dobré bez jakýchkoli pochybností zachránit lidstvo, ale většina civilizovaných lidí ignoruje, že jsou ohroženi. Odmítají být zachráněni, zatímco loď nabírá vodu ze všech stran. Je to Noemova archa v moderní verzi.

Ano, bylo by dobré zachránit lidstvo, a ještě lépe, zachránit vše, co žije. Ať se stane cokoli, příroda se postará o to, aby nastolila náležitý řád. Jedině pomatenec by toužil po záchraně této civilizace.“

Od té doby, co guru Natarádža publikoval tyto odstavce, se situace nezlepšila, naopak. Je nutné složit ruce? Můžeme něco udělat? Může být tato civilizace ještě zachráněna? To nikdo neví, ale je jasné, že hluboká příčina naprostého bankrotu této civilizace se skrývá v její patriarchální struktuře a jejích čistě mužských hodnotách.
Co potom dělat?
 
Aby se lidstvo dostalo z krize, musí se vrátit k hodnotám Ženského principu. Kdyby ovládl svět, lidstvo by neplýtvalo titánským úsilím a závratnými sumami na výrobu raket, tanků, bombardérů, atomových ponorek, letadlových lodí, tisíců atomových hlavic a co já vím čeho ještě. V nejlepším případě lze doufat, že nikdo toto nákladné přezbrojování nepoužije. Každá z těchto střel, která stojí jmění, ztělesňuje patriarchální expanzionismus, který nevyhnutelně vede k válce, jako za časů krádeží dobytka nomádskými pastevci. Žádná matka si nepřeje, aby její synové a vnuci byli potravou děl.

Nejdříve je třeba demystifikovat a odmytizovat vědu, stejně jako její dvojče, technologii, které prostituují ve službách vojenských štábů a velkých trustů, jediných, které se nabídly jejich nákladné přízni.
 
Naše civilizace, kterou rádi považujeme za prototyp civilizace par excellence, se vyznačuje na rozdíl od předešlých ohromujícím, anarchickým a nesouvislým rozvojem vědy. Pardon, Vědy s velkým písmenem, protože se zbožňuje tak, že jedině tomu, co má její punc, náleží respekt, vše ostatní nemá žádnou cenu. Dobře, ale hned na začátku dvě ujištění. Nikdo za prvé nepochybuje o tom, že v několika desetiletích lidstvo nashromáždilo víc vědomostí než během předešlých tisíciletí. Za druhé není samotná Věda odpovědná za naprostý krach této patriarchální společnosti, protože ho netušila, ale také mu nezabránila.
 
Ať se nikdo nemýlí mým či tantrickým pohledem na vědu. Neříkám, že věda je bez ceny, ale spíše, že se týká pouze omezené části člověka a že ve své současné podobě nedosahuje toho nejdůležitějšího, protože prozkoumává pouze omezenou stránku reality. Přirovnání osvětlí rozdíl mezi oběma.

Představte si zamilovaného mladíka, kterému listonoš přináší tolik očekávaný dopis od milé. K dopisu jsou možné dva přístupy: vědecký, intelektuální a přesný, a druhý intuitivní. V prvním případě analyzuje věda papír: je s nebo bez dřeva, má takovou a takovou podstatu, délku a původ vláken, je hlazený či ne, jaká je povaha pojidla atd. Potom se přistoupí k textu: byl napsán plnicím perem nebo kuličkovým s určitým chemickým složením inkoustu atd. Ušetřím vás zbytku, protože to lze rozpitvávat do nekonečna. Koneckonců věda bude vědět vše ohledně dopisu, ale nic o milostném poselství, které přináší. Pro zamilovaného je však toto poselství to nejdůležitější!
 
Stejně je tomu s realitou, tedy tváří v tvář vlastnímu bytí, stejně jako k světu, který člověka obklopuje a jehož je součástí. Tantrik ví, že jsou možné oba přístupy, a dává přednost intuitivnímu. Pokouší se vnímat poselství, jež je skryté za touto „realitou“, začlenit se do ní a ne ji donekonečna rozpitvávat na stránkách tlustých knih o Přírodě.
 
Tantrik si však uvědomuje, že bez vědy a technologie by neexistoval papír, plnicí pera, inkoust… Co ještě víc relativizuje význam vědy je, že si milenci s nebo bez papíru vždy našli prostředek, jak si říci: „Miluji tě!“ A to i bez existence kardiogramu i encefalogramu! Přesto jsou za určitých okolností prospěšné. Konečně se oba tyto tvůrčí přístupy nevylučují, protože přistupují k realitě ze dvou různých úhlů, aniž by se musely zahalovat do metafyziky.
 
Lze této řádné Vědě něco vytknout? Je špatné, že systematicky prozkoumává vesmír, aby odhalila jeho zákony a tajemství? Předem se nedá nic namítnout. Ostatně, občas jsem se dovolával nejednoho zákona, abych osvětlil některé aspekty tantry, ale to bylo proto, abych uspokojil naši karteziánskou mysl. Problém je, že toto hledání není nikdy nevinné: jestliže se moderní člověk před Vědou klaní, činí tak proto, že něco vědět znamená mít moc a jmění. Tantra chce poznání pro život.
 
Věda vede k zbytnění chladného a suchopárného intelektu, slunečního a mužského principu ke škodě intuice a emocí, lunárních a ženských hodnot. Vědec vše omezuje na hodnoty bdělého vědomí, chce ovládat pouze racionálno. Ignoruje, ba potlačuje hluboké dimenze, duchovní dimenze bytí.

Věda ohrožuje život, protože se odtahuje od Tradice nebo Tradic, jak chcete (k tomu je potřeba mnoha velkých písmen, ale ta jsou ospravedlnitelná). „Moderní civilizace“ odděluje, rozděluje na části, zatímco Tradice spojuje, sjednocuje, syntetizuje. Náboženství, věda, umění se dnes staly natolik autonomními a odlišnými, bez pout mezi sebou, že se každé rozbíjí na mnoho podcelků. Věda se rozvětvuje do různých odvětví a specializací, umění na výtvarné, hudební atd.

Nejzákeřnější a nejnebezpečnější je, že každému bez jakéhokoli rozlišení přiznáváme právo na poznání, aniž se bere zřetel na morální úroveň.
 
Ve velkých Tradicích se poznání nezískávalo podle IQ nebo bohatství rodičů, ale podle duchovní úrovně zasvěceného: stupeň poznání musí odpovídat stupni moudrosti, protože každé špatně použité vědomosti jsou nebezpečné.
 
Mezi nejméně nebezpečné vědomosti se ochotně zařazovala matematika. Einstein, dobrý, spravedlivý a mystický člověk, nabízel své vzorečky každému, kdo přišel, a tak přispěl k rozvoji atomové fyziky. Chtěl Einstein Hirošimu, Nagasaki nebo Černobyl? Samozřejmě, že ne! Připomínám jeho nesčetné výzvy k míru na světě. To však bylo příliš pozdě: nemohli jsme se vrátit. Nic už nemůže zabránit nekontrolovatelnému šíření jaderných zbraní, které jsou na dosah například Pákistánu nebo plukovníku Kaddáfímu. Kdo zaručí, že je nepoužijí? Na každý pád toto smrtelné nebezpečí existuje.
Rozštěpení vědy a náboženství způsobila kromě jiného také inkvizice, která odsoudila ubohého Galilea za to, že se odvážil tvrdit, že se Země točí. „A přece se točí“ je slavné a mnohé prozrazuje. Jakmile věda mohla, stala se nezávislou. Nikdo samozřejmě nehlásá návrat inkvizice…

Čistě intelektuální poznání není schopné člověku zajistit jeho rozvoj či štěstí, ale je bezvýznamné, protože může pouze poškrábat povrch věci. Genetické objevy jsou divy lidské důmyslnosti, ale pitvat geny nebo je pozorovat elektronkovým mikroskopem neodhaluje povahu Života. Určit datum objevení Života na naší planetě není naprosto důležité. Když tantrik vnímá, co je projevem tohoto počátečního Života, překračuje svoje omezené já a vlévá se do kosmu.

V bilanci Vědy není vše negativní a nejde o to ji odmítat jako celek.
 
Je třeba si však uvědomit její hranice, které jsou velice úzké, užší než se předpokládalo, protože věda je založena pouze na vnějším vnímání. Alain Danielou v knize Yoga, Méthode de réintegration píše: „Vnější vnímání není prvé. Jediný prostředek člověka, jak dosáhnout pravého poznání, je se s ním ztotožnit; to znamená, když je s tímto poznáním zajedno, když ho může poznat v jeho podstatě, nikoliv takové, jaké je, a nejen takové, jaké se zdá.“ Člověk se díky vědě stal pyšným a domýšlivým a začal podceňovat Život. Problém není v tom, zda tuto Vědu odmítnout nebo ne, ale podstatnější je, jak ji začlenit do celkového kosmického pohledu a jak jí navrátit význam posvátna.
 
Nejde tedy o to se vědy a technologie zříci, protože prostřednictvím ostatních hodnot a předností mohou, ne musí pomoci snížit znečištění, zalesnit zemi, zavlažit pouště, „odpopelnicovat“ a obnovit přirozené prostředí. Naše civilizace, která si myslí, že může drancovat a potom beztrestně plýtvat, se musí vrátit ke skutečnému významu slova „ekonomie“ jak na světové, tak na osobní úrovni, protože jsme všichni kolektivně za to odpovědni. A propos, pleníme přírodní bohatství třetího světa, a jak je to možné, vracíme mu pouze toxický odpad ve zrezivělých barelech, protože je přijímají za nízkou skladovací cenu.
 
Chce člověk vědu plně využít? To je zákonné. Není však dostatek rukou a mozků pro tuto nesmírnou práci naléhavější než se projít po Marsu?

Abych uvedl pouze jeden příklad, krátce o neznečišťujícím průmyslu, který by samozřejmě stál mnohem víc než ten, jenž chrlí miliardy tun jedovatých výparů do atmosféry a další miliardy tun odpadu do říčních stok (viz Rýn), do moře, naší Matky. Tato stupidní civilizace raději věnuje energii na přezbrojování, než aby snižovala znečištění vzduchu a vody. Jde o to si vybrat. Vybrat? Už ani ne: nyní nebo nikdy, protože mnoho oblastí je na hranici, ba dosahují nenávratného bodu.

Nechme splasknout další balónek této civilizace: mýtus o „neustálém pokroku“, který spočívá ve víře, že technologický pokrok podmiňuje štěstí. Technologické vynálezy mohou nanejvýš poskytnout pohodlí, ale ne štěstí: je člověk doopravdy šťastnější od té doby, co měsíční prach nese otisk jeho kroků? Bude doopravdy šťastnější, když se vylodí na Marsu? Jestliže tam absolutně chce dospět, nechť to učiní, ale ať nejdříve vyřeší pozemské problémy.
 
Něco všednějšího: budeme doopravdy šťastnější, když například televize s vysokou jakostí obrazu bude ukazovat stále nemožnější seriály na pokračování? Ostatně, že je veřejnost vyžaduje, dokazuje, že hromadění vědeckého poznání a technologického pokroku nevytváří odpovídající kulturní úroveň mas. A duchovní úroveň… Budeme konečně šťastnější, když za deset let budeme prát čistěji než dnes, ale méně čistěji než za patnáct let?
 
Vědět, že tyto vynálezy mohou přinejlepším přinést pohodlí, nepředpokládá, že se nechají zrezivět myčky nádobí, ani že se rozbijí televizory, ale vidět v nich pouze to, co jsou, to jest užitkové zboží. Nežiji v jeskyni a neodmítám technologii (právě ona mi vydala tuto knihu), ale nevidím v ní nejvyšší vrchol civilizace ani podmínku pravého lidského pokroku.

Nejde také o to chtít „vítězství“ Ženského principu nad mužským, ani uvažovat o jakési „organizované něžné revoluci“, ale spíše počítat se změnou, postupným vývojem zevnitř. Když na všech sociálních úrovních, včetně „rozhodujících“, stále víc mužů a žen těchto hodnot dosáhne a začlení je do své osobní úrovně bez misionářského obracení, budou silně ovlivňovat celou společnost: olejová skvrna je účinnou taktikou. Musíme si uvědomit, že jsme všichni spoluodpovědní.
 
První cíl: všude v prvé řadě respektovat Život, počínaje životem vlastního těla, neznámého vesmíru, počínaje zdravím, za které „já“ jsem odpovědný; ale také respektováním života svých bližních a veškerého živočišného, rostlinného či mikrobního života, protože bez bakterií bychom zanikli. Ale, opakuji to, aby se změnil svět a vzkřísily staré hodnoty Ženského principu, musíme nejdříve vidět, myslet a jednat jinak na osobní úrovni.
 
Není příliš pozdě? Jen v mém malinkém vesmíru, v zahradě, která není velká, se hromadí temná znamení. Je květen. Poprvé je severské nebe modré a jaro prozařuje přírodu. Mohu se doopravdy radovat, když vlaštovky opustily tuto oblast, když nenajdete jediného chrousta, když v rybníku už nekuňkají žáby? Nezapomínám na to, že v zadní části zahrady před třemi roky uschl starý jilm, stejně jako všechny jilmy v sousedství.
 
Včera na procházce lesem, na který se nyní dívám z okna, jsem se smutkem v srdci viděl stovky buků prožívat své poslední jaro: les zabitý znečištěním pozvolna tiše umírá. Snad také naposled rozkvétají naše rododendrony. V Anglii je vykopávají a na těch v zahradě již černají pupence. Otázka: Co odumře potom? Uvědomuji si, že to vše se událo před mým zrakem za necelých deset let, ale rovněž, že se to děje na planetární úrovni, zejména urychleným mizením amazonského pralesa.

Ledaže by člověk, prohnilý zevnitř, který byl stvořen v Ráji a který snad pojde na hromadě odpadků, jimiž pokryl svou modrou ex-planetu, zpustošenou moderní „civilizací“, ji zachránil drastickým a bezprostředním obratem.
 
Není už čas se ptát jako guru Natarádža, zda je třeba nebo ne zachránit tuto zhoubnou civilizaci, ale poznat, zda je ještě možné zachránit lidstvo a přírodu před nastávající katastrofou.

Lze ještě doufat? Snad. Předcházející nenápadné, ale reálné znaky ukazují, že nový věk by se ještě mohl včas objevit. Proto je nutné, aby si žena uvědomila svou hodnotu, stejně jako hodnoty svého génia a svou váhu ve společnosti a změnila svět. Ne-li, můžeme se pouze zeptat, zda přežije někdo, kdo plivne na naše hroby.
 
Když jsem odhaloval zhoubné následky patriarchátu, myslil jsem si, že v očích ostatních mužů budu považován za zběha. Ale nestalo se tak, a slova Ernesta Bornemana mám za svá: „Jestliže jako muž píši tuto knihu, jež poskytne ženám nástroj, který jim dovolí svrhnout nadvládu mého vlastního pohlaví, dělám to proto, že nevidím jiný prostředek, jak muže osvobodit.“

Zatím, protože v Železném věku se může přihodit cokoli, tato představa, ale zejména tantrická praxe, umožní prozíravým ženám a mužům začlenit kult Ženského principu do svého každodenního života a s nadějí v lepší budoucnost přežít pohodlný úpadek moderního světa.