miluju Peťu a „Jinejpřístup“...

11.01.2019 18:38

PETRA JELÍNKOVÁ...

Z ničeho nic mi přišel takový pocit a z toho pocitu se pak vyklubala ohromná vděčnost, že tu můžu dělat práci, kterou dělám, že mám tu čest takto sloužit lidem. Jakoby pocit, že to všechno stálo za to. Pocit, že to všechno před tím, čím jsem prošla a má cesta pokračuje …, mělo svůj vyšší důvod a já můžu cítit po většinu času (jako i teď) tu velkolepost vás všech. Poslední dny to tak intenzivně cítím. Tak moc cítím.

Já ho miluju. „Jinejpřistup“ tím myslím. Je to něco jako moje první dítě, které tu v tomto životě mám.

Nemyslím tím jen web, to, co vidíte, když jdete na stránky www.jinypristup.cz. Mám tím na mysli, že miluju i tu Peťu za tím a tu její cestu. Vidím ji teď jakoby z výšky. Dívám se na ni jako na své dítě a cítím k ní tak ohromnou lásku.

Miluju tu Peťu, kdy se cítila jako nicka, kdy uvěřila, že nic neumí, jelikož to, co vystudovala, už nebyla schopná dělat. Dívám se na ni, cítím ten strach, který má, a úplně jsem se zamilovala do toho, jak se v tom plácá :-)

Vidím, jak naprosto nešťastná a prázdná si jde udělat buchtu, protože na ni má chuť, ze zoufalství si jde zaběhat, s pocitem nikoho si svoje trápení, které si tenkrát myslela, že ji potkalo, dává na papír. Tak zbožňuju ten pohled na ni tehdy a tak miluju to, že vůbec neví, co krásného se v ní rodí a že to pečení buchty, běhání, psaní dělané v tom stavu zoufalství, aby si aspoň krátkodobě ulevila, se stanou později pro ni jedním z prvních střípků poznání – že bez ohledu na okolnosti ona se tehdy (aniž by tušila) v těch chvilkách soustředila na přítomný okamžik a v tom přítomném okamžiku na to, co by ji udělalo radost, na co má chuť. A z toho NIC pak vznikl jinypristup.cz. Dívám se na ni a miluji to, jak tehdy vůbec netušila, co krásného ji díky tomu čeká.

Miluji to, jak si psala pro sebe, aby se tehdy cítila alespoň trochu líp, a vůbec netušila, že to nepíše jen pro sebe, vůbec tehdy netušila, že tím může i pomoct a být užitečná. Ne tím psaním, ale tou její jedinečnou cestou, která je v tom psaní obsažena. Miluju to, jak tehdy netušila, že všechny ty slepé uličky neprocházela jen pro sebe, ale i pro jiné. Jak tehdy netušila, že právě v tom období, pro ni velkého zoufalství, intenzivněji začala sloužit lidem a plnit tak to, co tu tolik toužila z jiné roviny vědomí splnit.

Dívám se na ni, na to, jak se bála šířit články, jak se bála mít individuálky, jak se učila dávat během nich na to, co cítí, že má říct a udělat namísto touhy po uznání od daného člověka, a jak jí to mnohdy nešlo a podlehla svému strachu z nepřijetí.

Miluju tu Peťu, která psala první knížku a vůbec netušila, že jí píše. Miluju ty pasáže jejího života, kdy vzdorovala to psát s tím, že žádné nakladatelství na ni nečeká a že na vydání na svůj náklad nemá peníze. Miluju tu Peťu, která netušila, že v jedné tiskárně „na ni čeká“ muž, kterého před lety potkala, a který jí s tiskem pomůže a že i mnozí další lidé jí pomůžou s příchodem knížky na svět.

Miluju ty její okamžiky strachu, zda bude mít na této cestě, na kterou se před lety vydala, stále na vše, co k životu potřebuje. Te strach dříve velmi často zasáhl velkou silou a jí zcela ovládl a ještě i nyní se sem tam přihlásí o pozornost. A miluju ty chvilky, kdy jí pak zaplaví hřejivý pocit v těle, hluboko uvnitř pocítí utvrzení, že ANO, že je o ni vždy postaráno, ač to může navenek vypadat jakkoliv, a na tvářích jí stékají slzy vděčnosti za vše, co se jí v životě stalo, co v životě má a za to, co žije.

Miluju cestu Peti, miluju všechny její přešlapy, její bojové reakce a jindy její ustrašené stáhnutí se, které postupně cestou brousí v diamant - v reakce ze své síly (klidu, míru a ticha uvnitř sebe), v reakce, pomocí kterých nikomu nedovolí překračovat její hranice, a to ani myšlenkám a emocím, avšak činí to s přijetím, pochopením, bez odporu.

Miluju Peťu, tento svůj jedinečný projev v tomto životě. Pomaličku mi dovoluje se k ní víc a víc přiblížit a já k ní (k tomuto svému projevu) přicházím v ohromné radosti a s velkou pokorou a úctou.

Tento článek je asi jeden z těch „jiných“, než na které jste ode mě zvyklí. Během posledních let se mi občas stalo na krátko či delší čas, že jsem vnímala sebe nikoliv jako Peťu, ale Peťu jako projev sebe. A poslední měsíce jsem po většinu dní v tomto stavu, jakoby odosobněná od Peti, a přitom k ní paradoxně připoutaná více jak kdy dříve. A dívám se na ni, na tento svůj projev na Zemi, jako na své dítě, které je občas roztomile umíněné, paličaté, v euforii radosti a jindy naopak v pocitu marnosti a beznaděje. A já se vědomě učím být pro ni milujícím rodičem, který ji vede k zodpovědnosti, avšak s pochopením, soucitem a úctou.

Před pár dny (v období novoluní v kozorohu) jsem toto vnímání sebe a Peti jako projevu sebe (jako dvou verzí toho jednoho) vnímala velmi intenzivně a ve svém těle prožívala hodně intenzivní pocit vděčnosti, pocit, že to vše před tím mělo smysl, pocit jakéhosi vyústění, prožití odměn, které díky tomu všemu prožitému a odžitému mi do mého fyzického života postupně přichází.

Je to velmi osobní. Ale cítila jsem, že to mám šířit, že pro někoho je tam něco, co mu pomůže si něco v sobě prožít, uvědomit. A muselo to být napsáno přesně takto – jako mé psaní pro Peťu (coby můj jedinečný projev na Zemi v tomto životě).

S lásku Peťa

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.

Pokud vám články mnou psané na www.jinypristup.cz pomáhají a chtěli byste mě podpořit v tomto mém psaní pro vás všechny, šiřte mé články a povědomí o webu Jinypristup.cz mezi další lidi, objednejte si moji knihu, nebo mi zašlete dobrovolný finanční příspěvek na číslo účtu 1462136038/3030, variabilní symbol: 123, do zprávy pro příjemce uveďte „Dar“. I ten nejmenší příspěvek je stejně hodnotný jako ten největší. Všichni jste totiž učinili stejné rozhodnutí přispět něčemu, co má podle vás smysl.