Vědomí lidé versus roboti aneb O OSOBNÍ A GLOBÁLNÍ MISI KAŽDÉHO Z NÁS...

23.02.2018 13:15

Milovaní,

velmi vás všechny pozdravuji a děkuji vám, že jste:-)))

Ve svých minulých pří-hovorech jsem se vám nejspíš ještě nezmínila, že pracuji již dvacátým rokem v rodinné firmě se zemědělským zaměřením, letos bezmála dvacetisedmileté. Prvních sedm let mé pasívní přítomnosti ve firmě jsem měla tu čest vyplnit péčí o naše tři syny, kteří jsou dnes již dospělí a přebírají pomalu oni tuto misi, kterou si taktéž, jako jejich rodičové, svobodně zvolili pro svůj vnitřní růst. Moje přítomnost v této „korporaci“ na místě „komunikace s veřejností“ není jistě náhodná a s jistotou řečeno je to něco jako moje životní lekce, kterou jsem si v nefyzické formě zvolila, abych udělala pro sebe jedno z mých zásadních uvědomění o životě, o sobě a o všem, co přináší život ženy vyvíjející se v partnerství s mužem, který v sobě nese energii „vůdcovství“ ve vědomé i nevědomé formě:-))) a především pak v partnerství sama se sebou...

V období, kdy kvalita lidské komunikace, ať už verbální či neverbální, mentální, citové, emocionální, telepatické… prochází velkou očistou a přerodem, si uvědomuji svoji potřebu projevit kam směřuji a co je mně opravdu "svaté" v prostředí rodiny, na pracovišti i ve veřejném životě…

 Velký podíl na tomto rozhodnutí mají moje základní komunikační prostředky, které využívám, jako každý jiný, vedle mého přímého kontaktu s lidmi. Jsou jimi můj miláček Notebook a přítel Mobil. Ty se řadí k mým dálkovým komunikačním nástrojům, které se učím používat v míře přiměřené. Ejhle, moji miláčkové, za jejichž dlouholetou dobrou službu jsem jim vděčna, se v tyto dny vzbouřily… Zpomalují se a zpomalují, sekají se…dávají mně snad něco najevo? Skrze skype nejsem na druhé straně ani viděna, ani slyšena…Že by takto vypadala moje komunikace? Vyplatí se všímat si synchronicit, které nám přicházejí něco sdělit…

Dobrá, jdu do toho:-))) a překračuji tím doslova svůj stín, svoji příznačnou vlastnost být raději v ústraní a pozorovatelem... Pryč jsou ty časy, kdy jsem byla schopna si „mobilovat“:-))) s kamarádkou i hodinu a kdy jsem hodiny proseděla u počítače v domnění, že mě pomůže v mém nalezení se:-) Nechci toto období zatracovat, i to příspívá k našemu probouzení, avšak je dobré si přijít na to, že tyto komunikační nástroje by nemusely našemu životu vládnout déle, než je třeba pro naše uvědomění a nedovolit, aby nám nepozorovaně řídily náš život a nás samotné. Nemluvě o přehnaném vysedávání na sociálních sítích a sledování televizních pořadů, které mnohé z nás zcela odvádějí od sebe samých, svého vyciťování a znemožňují nám se napojit na svůj Unikátní Vnitřní Impuls…

Milovaní, co ještě mě přivedlo k mé zpovědi?… Pozorování v kontextu výzev, které se každému z nás, dennodenně v nejrůznějších podobách, staví do našeho života. Například v tomto období jsem s vděčností za dlouholetou zkušenost ve firmě opustila některé z činností, které jsem vykonávala v minulých letech a předala je dalším, jež si tuto příležitost vybrali pro své zrání.

Slůvko „vykonávala“ používám záměrně…možná jste je zaregistrovali i vy.  Právě toto téma chci dnes vyzvednout a zavést na ně můj dnešní příhovor.

Nedávno, někde v terénu okolo mě zaznělo – nechci se doma bavit o práci. Něco mě na tomto nekompromisním prohlášení zaskočilo a dnes k tomu dodávám – „Cesta každého člověka je posvátná!“…Toto téma se však ze mě jen tak nevytratilo. Téma práce – mého Tvoření - přirozeně koluje v mé krvi, v mém těle i duši, co mě naplňuje a rozvíjí. Jsem vděčná, že cítím odjakživa moji práci jako „hudbu svého života“... Tvoření, které cítím, že mě v životě posouvá a pomáhá mně lépe porozumět sobě i druhým…A taktéž si uvědomuji, že stejně jako v minulosti byly pro můj vývoj velmi důležité všechny moje předchozí profese, tak je v současné době pro mě i v naší rodině velmi silným fenoménem uvědomění - téma firmy. Její spoluvytvytváření a směřování, což je pro všechny zúčastněné významným léčebným prostředkem…V rozhovorech s „mým“ mužem a ostatními příslušníky rodiny se nelze tématům spojeným s firmou a tedy s prací vyhnout. Nemám na mysli horlivost typu workoholismu… jsou to hovory, které přináší dění ve firmě, v životě kolem nás a ve společnosti ve smyslu globálním…OSOBNÍ  A GLOBÁLNÍ MISE ZÁROVEŇ, kterou neseme každý z nás ve formě, kterou potřebujeme a vybrali jsme si ji pro své uvědomění…A tady se chci obzvlášť zastavit.

Milovaní, již léta pozoruji vývoj člověka ve smyslu obecném, na úrovních fyzické, duševní a duchovní. Růst člověka k Opravdovosti a nejvíce, jak už to tak bývá, si uvědomuji skrze sebe. Můj život je moje velká škola života, za kterou jsem neskonale vděčna. K čemu dospívám? Je tady čas, kdy nám lidem stále méně stačí k dobrému životnímu pocitu se pohybovat jen na úrovni matérie, byť je vždy za co děkovat – sobě, lidem okolo sebe a samotnému Universu a jeho dokonalému nastavení, jehož úspěch, jak se ukazuje stále více, spočívá v kvalitě našich myšlenek, pocitů, slov a činů! Podobně se odehrával i můj život ve fázi nevědomé…materiální zabezpečení ke mně přicházelo jakoby samo, nijak zvlášť jsem je neřešila…po absolvování gymnázia následovalo pět „svobodných“ let jako „přítel“ dětí v mateřské škole. Krásná léta, dnešním zrakem nepříliš uzemněná, zato  plná lásky, která bych shrnula slovy – všechny děti, rodiče a prarodiče z vesničky byli moji a já jejich :-). A pak jsem se vdala a rodili se jeden po druhém naši synové a já se dál s vděčností vzdělávala a poznávala, co všechno je život a dnes bych dodala...a co život není.... Mimo jiné v němčině, na kterou jsem navázala živností, spočívající ve výuce německého jazyka formou hry, kterou jsem nabízela především dětem a nějaký čas i dospělým. I na tato léta vzpomínám velmi ráda. Bylo to pro mě nádherné a dobrodružné tvoření. Bylo postaveno na výuce jazyka formou hraní si. Až dnes si uvědomuji, že jsem tehdy experimentovala s přirozeným potenciálem člověka, který má geneticky zakódováno, že se přišel prvoplánově na planetu Zemi radovat a hrát si, tvořit, mít se rád a milovat ostatní. A v tomto láskyplném ovzduší se nejpřirozeněji učí něčemu, co miluje a co ho naplňuje a co mu pomáhá objevit svůj unikátní talent, který pak nabízí a sdílí s ostatními. Jak jednoduché a jak dlouhou cestu mnohdy potřebujeme, abychom tuto jednoduchost ve svém životě žili…

Proč vzpomínám na svoje minulá léta? Neboť jsou pro mě vodítkem při uvědomování si souvislostí, ve kterých se každý člověk vyvíjí. Potřeba žít vědomě, být uzemněn, stejně jako plynout s rytmy Přírody a Vesmíru. Přibližovat se k porozumění čistého obrazu Boha, kterým jsme každý z nás. Mluvím o člověku jako o Bohu, který přišel na Zemi, aby si uvědomil svoje Božství, ve kterém je uloženo Nejvyšší Vědomí. Znalosti o původním záměru Stvoření, který spočívá ve zmíněné Radosti, Sdílení Hojnosti, Pospolitosti a nejvyšší Moudrosti... ve jménu kterých "řídím kamion, opravuji stroj nebo spravuji malou či větší korporaci"…

Milovaní, vracím se k onomu slůvku – vykonávám…Dnešní stále se zvyšující Světlo již nepodporuje pouhé, byť sebepečlivější, ROBOTICKÉ VYKONÁVÁNÍ čehokoli! Neoznačuji tímto svědomitou práci člověka za bezcennou, bez Osobní Odpovědnosti každého z nás by to dlouho nefungovalo. Hovořím o potřebě člověka se dále vzdělávat a VĚDOMĚ se rozvíjet na všech úrovních. Nejen na hmotné, ale i na duševní a zdůrazňuji úroveň duchovní!!! A to je jev, který okolo sebe pozoruji stále víc. Lidé, kteří jsou obdivuhodní ve svých talentech jsou jakoby ochromeni… Dříve jsme to označovali jako „syndrom vyhoření“… Člověk bez motivace – který ještě neobjevil Nejvyšší motiv svého života, kterým je Radost z Opravdového Tvoření – svého, osobního, na poli soukromém stejně jako na poli veřejném. GLOBÁLNÍ VĚDOMÍ, KTERÉ NÁS POSOUVÁ KE GLOBÁLNÍMU TVOŘENÍ! Radost a Vděčnost z naplňování dílčích cílů, které nás vedou na cestě k Nejvyššímu Uvědomění, spočívajícímu v našich Odpovědných a Láskyplných Volbách, které respektují a ctí Zdravý a Harmonický Život svůj, svých bližních a prostředí, ve kterém žijeme. A to je to, co pozoruji a dokládám i na svém vývoji. Neboť i já jsem si prošla touto cestou, na které jsem se v jedno období pozastavila s otázkou – „A co dál? To je všechno?“ Byla to doba, kdy jsem dospěla k pocitu, že se vše opakuje stále dokola a nic nového nepřichází…dnes vím, že je to okamžik zvratu, který každému z nás jednoho dne zaklepe na dveře a my buď zareagujeme a vyhoupnem se o tóninu výš anebo setrváme v šedi svého neradostného „vykonávání“ do konce svých dnů…

Milovaní, každý jsme Správcem něčeho, na prvním místě svého života a pak čehokoliv, co s Úctou obhospodařujeme, opečováváme a s největší Láskou rozvíjíme k Boží Slávě…

Přeji nám všem co nejvíce Vnitřních Sil a Schopnosti objevit a naplnit pravý Účel svého Života. Věřím ve Vědomého Člověka, věřím ve Vědomou společnost lidí, kteří vědí, proč jsou „u toho“…

 S Láskou a Úctou…Věra