Co máme dělat, abychom ve svém životě tvořili to, co v něm chceme mít?

11.02.2019 09:48

PETRA JELÍNKOVÁ...

 
Od prvního nádechu tady na Zemi v tomto či jiném životě jsme si tvořili vše, co jsme pak následně v životě měli. Přesněji, netvořili jsme si něco konkrétního, ale náš náboj, to, co jsme vyzařovali, se odrážel v něčem vně, co mělo stejnou vibraci. Podstata tvoření tedy nespočívá v tom, že si tvoříme něco konkrétního, ale v tom, že se nám v životě zhmotňuje v nějaké podobě to, co odpovídá rovině naší vibrace.

Je to ještě složitější, neboť ke zhmotnění mnohdy docházelo až v následném životě. To je i důvodem, proč nevinné miminko se narodí do komplikovaných poměrů nebo rodičům, které postihla před jeho narozením velká bolest nebo později v dětství vlivem změny poměrů v rodině je dítě vystaveno různým emocionálním a třeba i existenčním nejistotám.

A je to ještě složitější, neboť mnohdy jsme si určité okolnosti v životě vytvořili dohodami u Boha (Zdroje), než jsme sem šli, s cílem pomoci zpracovat určitou rodovou zátěž, aniž my bychom ji potřebovali u sebe zpracovat.

Chce se po nás přijmout všechny úrovně vibrací, všechny roviny vědomí, všechny hry i z těch nižších pater školy zvané život, které jsme kdy sehráli, nebo sehráli ti, jimž jsme se rozhodli jako jejich nynější děti, vnuci či vnučky pomoct. Chce se po nás přijmout všechny roviny svého tvoření.

Nemusíme tomu nutně rozumět, nemusíme vědět, co se kdy stalo a co jsme kdy neodpustili nebo na čem jsme se ujednali, že se nám nyní děje to, co se děje (pokud nám nebude dáno to znovu uvidět).

Po celou dobu, celé ty životy, jsme si vše vně vytvářeli, a to svým myšlením a následným prožíváním. Dělali jsme to však mnozí nevědomě. Stěžovali jsme si na osud, „nepřátele“ či jiné zloduchy. Ano, to že někdo zasahuje do prostoru jiného, to je jeho příběh, za který si ponese odpovědnost. Avšak chování této vibrace jsme si k sobě přitáhli našim vlastním vyzařováním v blízké či hodně vzdálené minulosti. A tak jsme si k sobě přitáhli člověka, který se takto „umí“ chovat.

Co jsme dělali, když jsme si stěžovali na život, osud, lidi a situace v něm? Aniž bychom to tušili, zbavovali jsme se své vlastní odpovědnosti, odpovědnosti za naše dřívější konání, a tak i odpovědnosti za naši tvorbu. A tímto přístupem, tímto stěžováním jsme znovu vytvářeli. A hádejte co? A tak jsme pak mnohdy měli pocit, že se točíme pořád v kruhu, že se nám opakují stejné situace. U toho jsme si možná pomysleli, jací my jsme chudáci. Žádní chudáci! My jsme autory toho!

Jak se postupně přibližujeme sobě, odhazujeme to, co si myslí okolí, že jsme, a dostáváme se k ryzosti sebe, i nadále tvoříme. Jen s tím rozdílem, že si stále více uvědomujeme, že tvoříme vše ve svém životě. To sice může zpočátku působit hořkosladce, jelikož pozbývá smyslu kohokoliv za náš život vinit, avšak současně to osvobozuje.

Jenže má to pro mnohé z nás háček. Mnozí zůstanou v tomto bodě, kdy jsou přesvědčeni, že si skutečně svým přístupem k životu, vše tvoříme. Plně tomu věří, avšak zůstávají pouze u víry. Ale to nestačí! V tomto čase, více jak kdy jindy, jsme tlačeni, víru v to, že vše si v životě tvoříme, žít. Stát se tím.

Abychom se chopili své vůle a v přítomném okamžiku volili jiné reakce na mnohokrát se opakující situace a tím si vytvořili něco zcela jiného, potřebujeme tuto pravdu o tom, že si vše v životě tvoříme, plně přijmout. Stát se jí.

A abychom toho byli schopni a přijali toto nové paradigma, které zcela mění pohled na náš život a mění ho v základech, potřebujeme přijmout odpovědnost za vše, co jsme v životě prožívali, co jsme činili, co se nám stalo. Potřebujeme přijmout prožitky všeho, co se nám dělo napříč životy. A ty naše dávné prožitky nám často zprostředkovávají na svých životech lidé z blízkého či vzdáleného okolí, které odmítáme. Není třeba souhlasit s tím, co činí, není třeba je chránit před důsledky jejich činů. Je třeba se podívat nad jejich chování a spatřit v něm jejich vlastní bolest. To stačí. To je soucit, to je láska. Tím přijímáme daného člověka, tento jeho prvek, tento jeho úsek v životě (což neznamená souhlas) a současně tím přijímáme jednu svoji odvrhnutou část.

Právě to, že odmítáme převzít odpovědnost, je tím, co nám brání plně uvěřit a přijmout za své, že si můžeme vytvořit vše, co chceme.

Právě to přijetí všeho, co se stalo, přijetí, že je to naše práce, třeba i hodně dávná, je podle mého nezbytným mezikrokem k tomu, že pomocí své vůle obrácené dovnitř budeme řídit svoji mysl a své prožívání. Tím budeme vědomě vytvářet to, co v životě chceme a staneme se tak vědomým spolutvůrcem.

S láskou Peťa

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.

Pokud vám články mnou psané na www.jinypristup.cz pomáhají a chtěli byste mě podpořit v tomto mém psaní pro vás všechny, šiřte mé články a povědomí o webu Jinypristup.cz mezi další lidi, objednejte si moji knihu, nebo mi zašlete dobrovolný finanční příspěvek na číslo účtu 1462136038/3030, variabilní symbol: 123, do zprávy pro příjemce uveďte „Dar“. I ten nejmenší příspěvek je stejně hodnotný jako ten největší. Všichni jste totiž učinili stejné rozhodnutí přispět něčemu, co má podle vás smysl.

 

Zdroj: www.jinypristup.cz