co jiného je po-moc, než touha po moci...

14.06.2018 20:40

VĚRA OVEČKOVÁ...

Vybrali jsme si k životu skvělou dobu.

Dobu, v níž jsou předávány lži se stejnou smělostí jako pravdy, aby to, co je čisté, bylo zahaleno, utlumeno a umlčeno.

Proč tedy skvělou?

Protože mnoho lidí díky tomu v sobě objevuje čistotu. Čistotu činů, čistotu úmyslů, čistotu myšlenek, čistotu slova.

To, co je čisté – isté je lehké, proto čistota – istota vyplave vždy napovrch přes lži a pravdy.

Každý máme svoje čistoty – istoty – istiny v sobě. Kdo má touhu a odvahu je najít, žije v době, v níž má možnost toho dosáhnout.

Žijeme v době zvratů, převratů, objevů, zlob, závistí, ale i soucitu, sounáležitosti, ljubvi, ljubosti i lásky. Pod slupkami nánosů hledáme sebe. Každá slupka představuje bolest, jíž jsme prožili a kterou je třeba pochopit, odpustit, prosvítit a pustit. Každá slupka je pro nás velkou zátěží. Přesto se většinou bráníme ji odložit a raději než na sebe dovnitř hledíme ven a kritizujeme ostatní. Co dělají či co by dělat měli, protože my nejlépe víme, jak to druzí mají; ať je známe nebo jsou pro nás úplně cizí.

Se stejnou suverenitou se spousta lidí vrhá do různých pomocí, aniž by se ptala, zda je to pomoc vyžádaná nebo páchání dobra. Stále je v lidech potřeba někoho – něco zachraňovat. Počínaje naší planetou, zemí a konče rodinnými příslušníky.

Duchovní cesta je cestou sama k sobě, z venku dovnitř, z vnějšího světa do vnitřního světa a po nalezení souladu v sobě a sama sebe se na této cestě vracíme ven, ale přeměněni, bez touhy páchat dobro, ale s touhou jenom být v jsoucnu a užívat si každodenní všední život.

Čím dále na duchovní cestě je člověk připraven dojít, tím více věcí si jako „shrnutí učiva“ v tomto životě opět vyzkouší. Ovládne-li po cestě nastrčená lákadla v podobě moci, ega, ješitnosti, pýchy atd. (protože co jiného je páchání dobra – pomoc – než touha po moci; čím méně si věřím, tím spíš útočím). Projde-li tedy zkouškovým obdobím, otvírá se úplně jiný svět.

Svět respektu a ljubvi, lásky. Respektu ke všemu jinému než vyznává moje bytost. Člověk se stává respektujícím a pevným, bez potřeby útočit, bez potřeby obhajovat se. Člověk pouze v pevnosti stojí a skrz něj plyne, co plynout má.

Čím více z nás se stane duchovní bytostí v tomto smyslu a začne se více starat o sebe než o druhé, obohatí celý náš svět. A je jedno, jestli je to pekař, truhlář, právník, lékař či mudrc.

A ještě jedna věc. Život je hra. Kdo bere život jako hru, bere i vážné události a těžkosti s lehkostí a stále si hraje. Staňme se v tomto smyslu dětmi a hrajme hru zvanou Život.

 


Více zde: https://www.veraoveckova.cz/news/co-se-to-deje/

Foto: www.shutterstock.com